Báseň č.9

Pěkný středeční den,

ráda bych opět napravila nedodržený termín publikace mé malé tvorby. První středu v měsíci jsem jako obvykle nedodržela. Ten den jsem byla po práci neplánovaně s maminkou v divadle a o víkend před tím jsem si nestihla článek předpřipravit. Takže napravuji až teď. 

Vlastně klasicky opět skoro nic nestíhám, a právě blog to odnáší nejvíc. Mrzí mě to! :( Ale nebudu vám tu slibovat, jak to určitě napravím, protože tím si momentálně nejsem moc jistá. :-D

I recenzní nebo ostatní články trochu pokulhávají. :( Já vím! Jsem si toho vědoma. Ale mám nějaké nepsací období. :( Ve všední dny se vracím z pracovního stereotypu unavená a bez energie, a jsem ráda, když se alespoň dostanu ke knize. A o víkendech? Poslední dobou buď někde trajdám, nebo lenoším doma a jsem ráda, že aspoň poklidím.  Nic světoborného!

Raději skončím s lamentováním a napíšu vám, co jsem si pro vás dneska připravila. Půjde o báseň z nedávné tvorby. Nějak mě omrzelo sem dávat ta dílka plná smutku a útrap. Hlavně teď, když nám jaro klepe na dveře. To se pak smutní daleko hůře. A nebudu zastírat, že by se ještě ty podzimní balady plné „porozchodových pocitů“ v mých složkách našly.

Ale jak píšu. Chtělo by to něco vřelého. Tak snad se budou následující řádky líbit.

Ráda si přečtu vaše názory v komentářích.

SLOVNÍ PÍSEŇ


Moje oči zpívají

píseň beze slov

Moje rty říkají

slova bez not.



Na mých rtech

úsměv mi hraje

tají se mi dech

ze tvé dlaně



Píseň beze slov

a slova bez not

na rtech mých

mi úsměv malují



Červená mi líc

ty pověz mi víc

co tu děláme?

Já nechtěla nic.



Můj úsměv plachý

ti jistě prozradí

co mé oči říkají.



Tvořeno 24. 2. 2019
 

  Publikováno dne: středa 13.března/2019 v 13:30h